Brokovnice

Brokovnice

Ed McBain

1

Detektiv Bert Kling šel ven zvracet. Chodbou k němu přicházel detektiv Steve Carella, a když spatřil výraz jeho tváře, zeptal se: “Co je s tebou, mladíku?”

Kling ale kolem něho rychle proběhl a v tom okamžiku bylo Carellovi všechno jasné. Zaváhal, než přistoupil k policistovi hlídajícímu přede dveřmi bytu. Potom s krátkým, rezignovaným kývnutím vylovil policejní odznak z náprsní tašky, kde jej měl připíchnutý, připevnil si jej na kapsu saka, letmo na policistu mrkl, ten mu to oplatil, a Carella vešel do bytu. Budova stála na South Engels, v končinách, kde převážně bydli zazobaní měšťáci, na severním okraji 87. revíru; nepatřila už ke Smoke Rise, ba ani k blokům budov vroubících River Harb – stála trochu dál na východ a také nebyla tak elegantní jako ty zmíněné. Policistu postavili před zadní dveře bytu, určené pro služebnictvo a dodavatele, a těmi právě Carella vešel. Octl se v okachlíkované kuchyňce s bezvadně čistou šachovnicovou podlahou z umělé podlahové krytiny, neméně čistým stolem s umakartovou horní deskou a různými kuchyňskými potřebami a spot řebiči, na kterých však už zapracoval zub času.

První mrtvola byla v obývacím pokoji.

žena, jak noviny později pravdivě oznámí, měla na sobě pouze nylonové kalhotky, ale nebyl v tom ani náznak, ani stín jakékoli sexuality; představa, kterou by takový popis mohl vyvolat, kulhá na všechny čtyři, poněvadž žena byla mrtvá a ležela natažená v krajně groteskní a neživotné pozici. Tvář a část lebky měla roztříštěnou, doslova rozmetanou, a na první pohled bylo zřejmé, že něco takového mohl napáchat jen náboj z velké brokovnice. Šlo o ženu asi čtyřicetiletou a podle všeho bývala i půvabná; teď však to byl jen splihlý ranec kostí, držený pohromadě ochablou kůží. Když umírala, znečistila se fekáliemi, buď ze strachu, nebo když povolil svěrací sval ve chvíli, kdy jí náboj z brokovnice urazil půlku hlavy. Na levé ruce měla snubní prsten; ne však zásnubní prstýnek. Ležela obnažená před velkou pohovkou, s níž splýval přehoz, potištěný divoce křiklavými ibiškovými květy. Dva vystřele
né náboje z brokovnice se válely vedle na koberci. Krev už vsákla do bleděmodrých uzlíků koberce a pod hlavou se jí rozlila do široké kaluže. Taková to byla podívaná a není divu, že Berta Klinga donutila vyběhnout z bytu kalupem.

Steve Carella měl buď lepší žaludek, nebo prostě byl zkušenější policista. Vyšel z obývacího pokoje a zamířil do ložnice majitele bytu. Muž ve spodkách a v tričku ležel hned za dveřmi ve skrčenecké póze, připomínající embryo. Celý obličej a větší část hlavy mu také demolovala exploze. Palec měl zaháknutý za kohoutek brokovnice, kterou dosud jednou rukou svíral; hlaveň obrovské dvanáctky spočívala těsně u pozůstatků a trosek jeho čelisti. Jediná vystřelená nábojnice ležela na podlaze vedle trepanované hlavy, obklopené značným počtem malých bílých předmětů. Carellovi okamžik trvalo, než si uvědomil, že jsou to roztříštěné zuby.

Vyšel z bytu.

Monoghan a Monroe, dva detektivové, vyslaní sem na telefonickou žádost z oddělení pro vyšetřování vražd, stáli v předsíni.

“Pastva pro oči, co?” řekl Monoghan.

“Nádhera,” řekl Monroe.

“Jo, to si jeden přijde na svý,” řekl Monoghan.

“Ten má víc mozku kolem hlavy než v hlavě,” řekl Monroe. Toto pozoruhodné divadýlko spolu nehráli prvně. Nic je nemohlo vyvést z míry; to všechno už viděli, to všechno už slyšeli. Se stoickou nonšalancí se opírali o hnědožlutou zeď v chodbě, oba pokuřovali doutníky, oba měli na sobě černé svrchníky a šedé klobouky s hluboko promáčknutými střechami – Tydliták a Tydlitek* kriminalistického pátrání. Okno na vzdáleném konci chodby, čerstvě umyté, poněvadž byla sobota a v budově se včera tužili lidé z úklidové služby, bylo dole trochu pootevřené. Ostrý říjnový větřík províval chodbou, čerstvý a svěží, vonící životem. Za oknem zlatilo věže velkoměsta slunce časného rána. Daleké nebe zastíral mlhavý opar.

“Myslíš, že se ten chlápek pomátl?” zeptal se Monroe Carelly.

“Určitě,” řekl Monoghan. “Odbouchl manželku a pak šel do ložnice a sám si dal coup d’état.”

“De grace,” opravil ho Monroe.

“Určitě,” řekl Monoghan a pokrčil rameny.

Carella neřekl nic.

“Udělej pro nás něco,” řekl Monroe Carellovi. “Ušetři nám tu fůru papírování, co s tím je.”

“Omez to jen na to nejnutnější.”

“Je to jednoduché jak facka. Oddělal ji a pak otočil flintu proti sobě.”

“Nedělej z toho federální případ.”

* Tydliták a Tydlitek (Tweedledum and TweedIedee) jména bratří – dvojčat. kteří jsou skoro k nerozeznání, z oblíbené knížky Lewise Carrolla Za zrcadlem a s čím se tam Alenka setkala.

“Zajímalo by mě, kdo ty výstřely slyšel,” řekl Carella.

“Cože?”

“Muselo se to stát někdy během noci. Zajímalo by mě, kdo ty výstřely slyšel.”

“K ránu nikdo nic neslyší, ani kdyby mu stříleli u zadku z děla,” řekl Monroe.

“A taky by mě zajímalo, kdo nám to volal. Kling už tu byl, když jste přišli?”

“Ten blonďatej policajt?”

“No, ten.”

“Ten už tu byl,” řekl Monroe.

“Byl kapánek pobledlej v ksichtě, ale byl tady,” řekl Monoghan.

“Říkal vám, kdo mu dal hlášku?”

“Volal mu mlíkař,” řekl Monoghan.

“Mlíkař?”

“No jo.”

“Jak to, že ten?”

“Viděl otevřené dveře a napadlo ho, že tu něco není v pořádku.”

“Které dveře?”

“Do kuchyně. Vchod pro služebnictvo a pro dodavatele.”

“Byly otevřené?”

“Dokořán.”

“V kolik to bylo?”

“To nevím. Asi před hodinou nebo tak.” Monoghan se podíval na náramkové hodinky. “Hádám, že kolem páté.”

“Dveře do kuchyně byly otevřené v pět hodin ráno?”

“No aspoň mlíkař to tvrdil. Zeptej se Klinga, ten ho zpovídal.”

“Jestli mě něco míchá,” řekl Monroe, “tak je to tohle. Když nás volají hnedka po ránu.”

“Tamten je celkem voháknutej,” řekl Monoghan. Jeho a Carellovy oči se setkaly.

“Nemám pravdu, Carello?”

“Myslíš?”

“Měl bys načrtnout plánek a sepsat všechny ty obvyklý pohádky,” řekl Monoghan.

“Hele, a co kdybys to ud ělal ty,” řekl Carella. “Ušetříš nám tím fůru času.”

“Jediná potíž je v tom,” řekl Monoghan, “že oddělení pro vyšetřování vražd patří pod revír, co přijímá hlášení.”

“No, to je ten průšvih,” řekl Monroe.

“Takže jak to vypadá, přenecháme to nakonec přece jen vám, milánkové.”

“Vypadá to tak.”

Monroe vytáhl kapesník, vysmrkal se, strčil kapesník zpátky do kapsy a řekl: “Koukej to shodit se stolu co nejdřív, Carello, jo?”

“Proč?”

“Poněvadž je jasné, že je to zatracenej případ, ale bez problémů proto.”

“Až na to, že dveře byly dokořán v pět ráno.”

“Technický detail,” řekl Monroe.

“Až se trošku porozhlídneš po okolí, najdeš nejspíš nějaký dopis, co ten starej zanechal.”

“Myslíš?” řekl Carella.

“Určitě. Ve většině případů nechávají dopisy. To je proto, že mají výčitky svědomí …”

“Nebo se litujou,” řekl Monroe.

“A tak napíšou dopis a škemraj v něm, aby svět pochopil, že byli celej život fakt bezvadný hoši a že jen v tomhle jediným případě se náhodou zachovali kapánek blbě. že jako jim to prostě trochu ujelo, víš, jak to myslím”

“Taková menší neplecha. Nezbednost. Darebačinka.”

“Račte pochopit.”

“Račte prominout.”

“Tak proto nechávají dopisy.”

“Si piš, že ho najdeš,” řekl Monroe. “Jen se musíš porozhlídnout a sichr ho najdeš.”

“Myslíš, že nám něco poví taky o té vystřelené nábojnici?” zeptal se Carella.

“Jak prosím?” řekl Monroe.

“No o té v ložnici, co leží vedle toho mrtvého chlapa.”

“A co jako s ní má bejt?”

“Ten chlap drží dvanáctku brokovnici, a to není žádná opakovačka,” řekl Carella.

“No a?”

“To totiž znamená, že musíš zacvičit se závěrem, než ti tahle flintička vyhodí vystřelenou patronu a posune další do komory pod úderník. Takže bych byl moc rád, kdybys mi mohl vysvětlit, jak to ten ferina narafičil, že se picnul do hlavy a pak ještě zavergloval se závěrem a vyhodil vystřelenou nábojnici z komory.”

“Páni,” řekl Monroe.

Mlékař byl pořád ještě ve stavu šoku. S Klingem tvořili dvojici málem kabaretní, jak tak seděli celí bledí a roztřesení naproti Carellovi v malé jídelničce pár bloků od činžovní budovy. Bylo časné ráno, šest hodin deset minut, a v jídelně právě otevřeli. U pultu sedělo několik řidičů náklaďáků a dělilo se s majitelem podniku o veselou a bodrou ranní náladu. Číšnice s ospalýma očima už měla čerstvé fleky na zástěrce, když přicupitala ke koženkovému boxu, ve kterém Carella seděl se svými vysrkmáslovými společníky, a přijala od nich objednávky na snídani. Kling a mlékař si dali jenom kávu.

“Kolik bylo hodin, když jste zjistil, že dveře jsou otevřené, pane Novello?” zeptal se Carella mlékaře.

“Asi tři čtvrtě na pět. Bylo to těsně před tím, než jsem volal na policii. V kolik to bylo?” zeptal se Klinga.

“Murchison zaznamenal hlášení ve čtyři hodiny čtyřicet sedm minut,” řekl Kling.

“To je čas, kdy v té budově pravidelně roznášíte mléko?”

“No, začínám tam tak kolem půl páté. Kolem páté jsem s tím obyčejně hotov. Začnu s roznáškou v nejhořejším patře, víte, a postupně scházím dolů. Leydenovi bydlí ve třetím patře.”

“To je jasné. A co se stalo?”

“Říkal jsem to už vašemu kolegovi.”

“Chceme si to poslechnout ještě jednou.”

“No, přijdu k zadním dveřím, tam totiž obyčejně mlíko dávám, oni mají na dveřích takový ten držák na láhev, znáte to, jak to vypadá?”

“Znám,” řekl Carella.

“Taková ta drátěná serepetička,” řekl Novello, který měl zřejmě neodolatelnou chuť to vysvětlit, “má to takové ouško, takovou objímku kolem hrdla láhve. Láhev do toho šoupnete, držák prostrčíte zpátky dírou ve dveřích, a když je láhev v bytě, díra se zaklapne a je to. Znáte to?”

“Znám,” řekl Carella znova.

“Leydenovi berou láhev mlíka každý druhý den. To tady v okolí dělá většina lidí, berou jen tolik, aby jim to stačilo na snídani, víte, a později si koupí mlíko v obchodě – tolik, kolik ten den spotřebují. To je běžné.”

“Rozumím. Pokračujte.”

“Tak teda přijdu dolů do třetího patra…”

“Jak?”

“Cože? … Ach tak – no, po schodech, po schodech. Přišel jsem ze čtvrtého patra. Ve čtvrtém patře mám Levina a Davidsona a ve třetím pak jen Leydenovy. Po schodech.”

“Co dál?”

“Položím si basu na zem a zrovna sahám po láhvi, když najednou vidím, že dveře do kuchyně jsou otevřené.”

“Dokořán nebo jen pootevřené?”

“Dokořán. Viděl jsem celou kuchyň a taky i kousek obýváku.”

“A co jste udělal?”

“Nevěděl jsem, co mám dělat. Napadlo mě, že možná bych měl jen dveře přivřít a zaklapnout, víte? Pak mi ale došlo – proč jako by měly být dveře do kuchyně otevřené v pět hodin ráno? Prostě co je to za pořádek, že jsou ty dveře otevřené?”

“Vešel jste dovnitř?”

“Jo, šel jsem dovnitř.”

“A uviděl jste mrtvoly?”

“Uviděl jsem jen paní Leydenovou,” řekl Nového a polkl.

“Co jste udělal pak?”

“Šel jsem domů a zavolal na policii.”

“Proč jste nepoužil telefonu v bytě?”

“Nechtěl jsem na ničem nechat otisky prstů. Ničeho jsem se v tom bytě nedotkl, nechtěl jsem se do ničeho zamíchat.”

“A odkud jste tedy volal?”

“Tady na Dixonu je kavárna, mají tam celou noc otevřeno. Tak z ní.”

“Co potom?”

“Řekli mi, že se mám vrátit do budovy a počkat, což jsem udělal. No a pak přišel tady pan Kling to vyšetřit.”

“Volal jste svému šéfovi?”

“To víte, hned jak jsem zavěsil s panem Klingem. Já musím makat, to se nedá svítit, a nějaké mlíko jsem měl ještě roznášet.” Novello si povzdechl a řekl: “Poslal jiného zaměstnance, aby za mě mou štreku dokončil. Doufám, že mi kvůli tomu nedá padáka.”

“Jednal jste správně, pane Novello,” řekl Carella.

“To doufám. Je to fakt těžké se v takové chvíli rozhodnout, víte?

První, co člověka napadne, je, aby odtamtud koukal vypadnout a nezastavil se až někde hodně daleko. Kdo by to řekl, ale s člověkem to zalomcuje. Taková věc jako tohle.”

“Vy jste ale zavolal na policii.”

“No jo, no …” Novello pokrčil rameny. “Já tu paní měl docela rád. Byla to fajnová dáma. Vždycky ve středu jsem k ní chodil inkasovat účet a ona mě pozvala na šálek kávy. Ale tohleto hrome neměla dělat.” Potřásl hlavou. “Já tomu nerozumím. Jednou ve středu jsem se s panem Leydenem setkal, když byl doma, on hodně cestuje, víte, mám dojem, že prodává nějaké velké obráběcí stroje nebo tak něco. Vypadal náramně příjemně a mile. Vykládal mi, jak má rád svou práci a podobné věci, znáte to, ale jak ho štve, že vždycky musí být tak dlouho z domova na obchodních cestách, někdy taky třeba dva nebo tři měsíce v jednom kuse. Opravdu na mě dělal dojem moc slušného a milého člověka.”

“Kdy to bylo?”

“Jo, to už nevím, někdy v létě.”

“A jenom tehdy jste je viděl oba pohromadě?”

“Jo, jen tenkrát. Vypadali ale jako doopravdy šťastný manželský párek. Víte, to člověk pozná na první pohled, když spolu někteří manželé nevycházejí. Ona mu ale pořád říkala ,zlatíčkoa ,miláčkua podobné věci, a člověk hned viděl, že tihle dva jsou spolu šťastní. Nerad bych, aby to zněla nějak sentimentálně, ale bylo na nich vidět, že …” Novello udělal pauzu. “že mají jeden druhého rádi,” řekl konečně.

“Říkáte tedy, že jste do budovy přišel ve čtyři hodiny patnáct minut, je to tak, pane Novello?”

“Ne, ve čtyři třicet,” řekl Novello. “To je čas, kdy tam obyčejně přicházím – kolem půl páté.”

“A šel jste rovnou do desátého patra?”

“Ano. Je tam samoobslužný výtah, víte, s tím každé ráno vyjedu až nahoru.”

“Viděl jste někoho v přízemí nebo na chodbách?”

“živou duši ne.”

“V budově vůbec nikdo nebyl?”

“Jedině pan Jacobson. To je pošťák.” “Kde jste ho potkal?”

“V pátém patře. Odchází každý den ráno kolem tři čtvrtě na pět z domu, poněvadž pracuje až někde bůhvíkde v Riverheadu. Nejspíš se někde staví na snídani, víte, a pak teprve jde do práce. Tihle listonoši začínají taky makat zatraceně brzo.”

“Řekl vám něco?”

“No jo, povídá ,Dobrejtro, Jimmy,a já řekl ,Dobrejtro, pane Jacobsone, dneska je tam po ránu kapánek chladno.` Takového něco. Většinou spolu vyměníme pár slov, víte. Berou ode mne mlíko už dobrých sedm let – ti Jacobsonovi. Samozřejmě šeptáme, to se ví, poněvadž celý dům ještě obvykle spí.”

“Viděl jste ještě někoho jiného?”

“živou duši ne.”

“Ani předtím, ani potom, co jste objevil mrtvolu paní Leydenové?”

“Jedině pana Jacobsona, jinak nikoho.”

“To stačí, pane Novello, děkuju vám mockrát,” řekl Carella. “Berte?

Chceš se na něco zeptat?”

“Ne, na nic,” řekl Kling.

Pořád ještě byl bledý. Kávy se sotva dotkl.

“Jdi se na chvilku projít a přijď za mnou do budovy až později,” navrhl mu Carella.

“Ale ne, to přejde,” řekl Kling.

“Zalomcovalo to s vámi, co?” řekl Novello.

“Aby ne. Takováhle věc.”

2

Při sebevraždě nebo vraždě platí přísně kontrolované pravidlo, že oběti musí být sejmuty otisky prstů. Kdosi byl proto pověřen příjemným úkolem zahrát si toho sobotního jitra s dvěma mrtvolami paci paci pacičky. Ten kdosi byl laboratorní pracovník Marshall Davies, detektiv třetí třídy. Přišel do laboratoře teprve nedávno a většinou ho obšťastňovali podřadnými úkoly, jako je třeba vytahování střepinek skla z rozbitého reflektoru, uvízlých v zadku nešťastníka, kterého srazilo a zabilo auto, nebo luxování šatů muže, který dostal sedm ran sekerkou, nebo – jako teď – snímání otisků prstů nebožtíkům.

Otisky prstů se lépe snímají čerstvým mrtvolám než těm, které už jsou trochu odleželé. To je taky jedna z drobných útěch při tomhle kšeftu, myslel si Davies, když pracoval -vědomí, že čerstvé mrtvole, která ještě nemá křečovitě ztuhlé prsty, stačí nanést inkoust na každý prst zvlášť, comme-ca! (s pomocí malého válečku nanesl inkoust na natažený ukazováček Rose Leydenové) a pak udělal otisk na papír připevněný na zaoblený špalíček, připomínající lžičku, voilá, pomyslel si, hele, nech už toho, nejsi přece žádný Francouz. Tak to nám ještě zbývá devět prstů téhle dámy pomyslel si, vlastně, abych byl úplně přesný, sedm prstů a dva palce. Potom obsloužíme toho džentlmena ve spodkách vedle v ložnici, to bude nachlup stejná prácička. Matka mi vždycky říkala, že bych měl být účetní, ale já jí říkal: Ba ne, mami, u policie si člověk užije aspoň trochu toho vzrušení. A tak je teď sob
otní ráno a Marshall Davies, detektiv třetí třídy, snímá otisky prstů mrtvolkám, místo aby si házel míčem v parku se svým tříletým synem. Račte mi prosím podat prsteník, madam. Prohlédl si prsten na předposledním prstě ženiny levé ruky. Byl to zlatý snubní prsten s ozdobným rýhováním, velice pěkný, připojí jej k majetku Rose Leydenové, některý příbuzný si na něj bude činit nárok, podobně jako na její ostatní pozemské jmění, jo, když jeden umře, rozplyne se to všechno jako dým.

“Tak co, jak to jde?” zeptal se hlas za jeho z ády. Detektiv třetí třídy Marshall Davies z policejní laboratoře zvedl hlavu a přes rameno se podíval do tváře detektiva třetí třídy Richarda Genera z 87. pátracího oddělení. Genero byl také mezi detektivy nové koště, z obyčejného pochůzkáře ho na detektiva povýšili teprve letos v dubnu, když rozlouskl případ dvou chuligánů, kteří brousili po okolí a zapalovali šaty opilým vandrákům, chrápajícím na lavičkách, když je předtím polili benzínem. Byl nejmladší detektiv na celém pátracím oddělení a největší zelenáč, takže mu přihrávali tu nejsrabovější práci, o kterou nikdo jiný nestál, jako třeba okounět v nějakém zatraceném bytě a přihlížet, jak sotva zaučení laboratorní pracovníci snímají otisky prstů mrtvolám.

“No – tak tak,” řekl Davies a pomyslel si, že nemá nejmenší chuť pouštět se do konverzace s nějakým platfusáckým pochůzkářem, rozhodně aspoň ne dřív, než bude s touhle pekelnou prací hotov.

“Co je to tady za věc?” zeptal se Genero. Davies se na něho podíval.

“Tady to,” řekl Genero, jako by opakování slov jim mohlo dát přesnější smysl.

,To je takový špalíček, zaoblený do tvaru půlměsíčku,” odpověděl Davies a povzdechl si.

“Nač se to používá?”

Davies, který se tak trochu pokládal za vtipálka, pohlédl na Genera ještě jednou a řekl: “Copak nevidíš, že dělám dámě manikúru?”

“Có?” řekl Genero.

“No jasně. Tenhle špalík používám k podložení prstu, když jí lakuju jeden nehet po druhém. Nač jsi myslel, že ho používám?”

,Chech, to já nevím,” odpověděl Genero, sám také velký vtipálek před bohem. “Já myslel, že je to dřevěnej teploměr a že si ho co nevidět strčíš do zadku.”

Dvě nová košťata detektivní branže se na sebe podívala.

“Hele, vystřel,” řekl Davies dutým hlasem.

“Potěšení na mé straně,” řekl Genero a načuřeně odpochodoval. Zatracenej platfusák, pomyslel si Davies, nemá nic lepšího na práci než buzerovat člověka, který se pokouší dělat si svoje. Pečlivě nanesl inkoust na všechny prsty Rose Leydenové, pořídil otisky, každý ústřižek papíru uložil zvlášť a v tom pořadí, jak šly po sobě, aby mohl později označit, o který prst jde. Někdy ho napadalo, proč vůbec se policie s těmi otisky prstů tak babrá, obzvlášť když jde o případy, jako byl tenhle, kdy je jasné, že mrtví byli řádní občané a bydleli v sousedství slušných lidí. Ani jeden jistě neměl záznam v policejním rejstříku, a jestli ten muž v některém období života nesloužil v armádě, nebude mít otisky jeho prstů ve svých kartotékách ani FBI. Jaký to tedy má smysl? Uvědomil si vůbec někdy někdo, kolika lidem ve Spojených státech, zvlášť ženám, nebyly za celý život ani jednou sejmuty otisky
prstů? Určitě ne. Celé tohle trojčení s otisky prstů je nesmysl, který si policie vyzpomněla, aby nahnala strach ne zločincům, ale prostým občanům. Kriminálník, který se pouští do nějaké té fušky, dobře ví, že někde v nějaké kartotéce už jeho otisky prstů mají nebo je tam jednoho dne mít budou, a pochopitelně si vezme rukavice. Zato normální občan, když spáchá zločin, udělá to obvykle v záchvatu vzteku nebo vášně, a když člověk vypění, nemá čas ani náladu natahovat si rukavice. Jenomže normálnímu občanovi rupnou při nátlaku nervy mnohem spíš než ostřílenému kriminálníkovi, zvlášť když na něho poldové z ničeho nic vyrukují s tvrzeními jako: “A otisky prstů na pušce se dokonale shodují s otisky, které jsme sejmuli s kartáčku na zuby u vás v koupelně, haha – aha!? – máme vás!” Pusť to k vodě a kašli na to, myslel si Davies a pokračoval ve snímání otisků prstů mrtvé ženě, které p
ravděpodobně, jako většině amerických žen, živých nebo mrtvých, nikdy nikdo otisky nesňal. Skandál, že si na takovouhle poctu musí člověk počkat, pomyslel si Davies, počkat až do chvíle, kdy leží mrtvý a studený

jako kámen ve vlastním obýváku, kdy mu chybí celý obličej a kus hlavy, kdy z něho vytekla krev a kdovíco všechno ještě, v příštím momentě se mi z toho udělá špatně, pomyslel si Davies.

Dělej svou práci, řekl si v duchu. Přestaň myslet.

A tak přestal myslet a dělal svou práci.

Šperky ležely na psacím stole a žena sedící naproti Carellovi si je pozorně prohlížela bystrýma očima, ale nic neříkala. Jmenovala se Gloria Leydenová a byla to ovdovělá matka Andrewa Leydena. Seděla ve strnulé póze nevěřícího Tomáše ve služebně 87. pátracího oddělení, zírala na šperky a zatvrzele odmítala uvěřit vlastním očím, poněvadž uvěřit vlastním očím znamenalo připustit, že její syn je mrtev.

“Nuže?” řekl Carella.

“Co? Jaké nuže?” odpověděla.

Byla to žena s červeným obličejem, nosem jak placka a tv ářemi ducatými jak nakynuté těstíčko. Vlasy měla obarvené do stříbrofialova a pečlivě učesané, poprsí vzdouvané jak holub bublák a za brýlemi v harlekýnských obroučkách vyhlížela pichlavá modrá očka.

“Poznáváte některý ten šperk?”

“Co na tom záleží, jestli některý poznávám?” zeptala se paní

Leydenová.

“My totiž,” řekl Carella, “se snažíme ověřit si identifikaci kdekoli je to možné. V případě jako tenhle, kdy mrtvoly …”

“Ze šperků se nedá na nic usuzovat,” řekla paní Leydenová.

“Myslíte? Vemte si například tenhle prsten, je z Wisconsinské university, na vnitřní straně má datum, červen 1950, a také vyryté iniciály A. L. L. Našli jsme jej na pravém prsteníku mrtvého a já se vás ptám, jestli jej poznáváte.”

“Prstenů z Wisconsinské university je spousta,” řekla paní

Leydenová.

“Chodil váš syn na Wisconsinskou universitu?”

“Chodil.”

“Kdy promoval?”

“V červnu 1950.”

“A jmenuje se Andrew Leyden?”

“Ano.”

“A druhým křestním jménem?”

“Lloyd.”

“Pak ale iniciály na tomhle prstenu – A. L. L. – mohou být iniciály vašeho syna.”

“Monogram A. L. L. má spousta lidí.”

“Ovšem,” řekl Carella. “Co ale říkáte tomu druhému prstenu, paní Leydenová? Ten jsme našli na prsteníku levé ruky toho muže a je zřejmé, že je to snubní prsten. žena měla týž prsten, samozřejmě užší a menší, ale vzor je stejný. Poznáváte tenhle prsten?”

“Kdo se kouká na prsteny?” řekla paní Leydenová.

“Má velice pěkné ozdobné rýhování a je to dost nezvyklý snubní prsten, takže byste si možná byla všimla, kdyby váš syn a vaše snacha podobné prsteny nosili.”

“Podobné?”

“Totožné,” upřesnil Carella. “Druhý snubní prsten je z ruky té ženy.” Ukázal na prsten tužkou.

“Všechny snubní prsteny mi připadají stejné,” řekla paní Leydenová.

“Tenhle přívěsek měla mrtvá na krku,” řekl Carella. Zvedl přívěsek, zlaté srdíčko na tenkém zlatém řetízku. “Jsou v něm dvě fotografie,” řekl a přívěsek otevřel. “Poznáváte, kdo na těch fotografiích je?”

“Ano,” řekla paní Leydenová.

“Kdo je to?”

“Ten muž je můj syn. A ta žena má snacha.” Paní Leydenová

přikývla. “To ale ještě neznamená, že by někdo z nich musel být mrtev,” řekla.

“Paní Leydenová …”

“Chci vidět ty mrtvoly.”

“Jsou v márnici. Nevím ale, jestli by vám pohled na mrtvé …”

“Chci je vidět. Říkáte mi tu, že můj syn je mrtev, a chcete ode mne, abych řekla Ano, tohle je jeho prsten z koleje, Ano, tohle je jeho snubní prsten, Ano, v tom přívěsku to je jeho fotografie, chcete ode mne, abych vám řekla, že je mrtev!”

“Ano, to máte pravdu, paní Leydenová.”

“Ukažte mi jeho mrtvolu,” řekla paní Leydenová. “Pak vám řeknu, jestli je mrtev nebo ne.”

“Obě oběti byly zastřeleny brokovnicí … a zblízka,” řekl Carella. “A byly st řeleny do tváře.”

“Já vím, to jste mi už říkal.”

“Paní Leydenová, dvanáctka brokovnice, vypálená z těsné blízkostí, nenechá příliš …”

“Chci mrtvoly vidět,” řekla paní Leydenová.

“Prosím,” řekl Carella, povzdechl si a zatelefonoval do přízemí pro auto.

V nemocniční márnici není nikdy dvakrát veselo, ale v sobotu odpoledne je to tam podle všeho ještě o něco horší než jindy. Víkend není ta pravá doba na umírání, člověk by nikdy neměl umírat mezi pátečním večerem a pondělním ránem. Nejlepší den na umření je středa, ovšem s výjimkou některých měst v Connecticutu, kde mají ve středu zavřeno i holiči. Obecně ale platí, že když se chystáte umřít, nejpříhodnější den je k tomu středa. Teď ale byla sobota a spousta lidí zcela neuváženě a bez ohledu na kalendář to dopoledne v nemocnici umřela a odvezli je dolů do přízemí, aby je dali k ledu. Další spousta lidí navíc umřela při obvyklých autohavárkách a jako oběti násilí na nejrůznějších místech velkoměsta a ti také byli dopraveni do špitálu k ohledání a k pitvě. Zřízenec z márnice měl velice napilno a nebyl ani dost málo potěšen, když se kolem druhé hodiny odpoledne objevil policajt v doprovod
u tlusté dámy v korzetu a vyrušili ho z četby pornografické knížky, když byl v nejlepším. Byla to výtečná pornografie, právě četl o tom, jak zmrskali dívku bičem a řekli jí, že už nikdy nesní zvednout oči a musí je poslouchat a být připravena, kdykoli si vzpomenou – no prostě, byla to moc pěkná knížka.

“Leydenovy,” řekl Carella zřízenci. “Andrew a Rose.”

“žádné Leydenovy tu nemáme,” řekl zřízenec, “ani Andrewa, ani Rose.”

“Přivezli je dneska, nějak po ránu,” řekl Carella.

“Jsem tu dneska od osmi hodin a žádné Leydenovy tu nemám,” řekl zřízenec.

“Radši se podívejte do seznamu,” řekl Carella.

“Díval jsem se, když jsem přebíral službu.”

“Tak se podívejte ještě jednou.”

“Všechna jména ze seznamu si pamatuju.”

“Hele, mladíku …” protáhl Carella.

“Dobrý, dobrý, vždyť nemusí bejt hned zle,” řekl zřízenec, odložil knihu, pročetl seznam a řekl: “Leydenovi, Andrew a Rose, je to ono, jo?”

“To jsou oni.”

“Musel jsem je přehlídnout, když jsem seznam prve pročítal.”

“To jste teda musel.”

“Kterého chcete vidět?”

“Oba,” řekl Carella.

“Nejsou pohromadě. Tu ženskou jsem dal semhle a toho mužskýho tamhle.”

“Tak se nejdřív podíváme na tu ženu,” řekl Carella.

“Jak libo, jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet,” řekl zřízenec, vstal a vedl je přes místnost. Místnost byla velká a vracela se v ní ozvěna. Světlo bylo namodralé, všude čpěla dezinfekce. Jméno LEYDENOVÁ ROSE bylo načrtnuto tužkou na kartičce zastrčené do plechového okénka na malých dvířkách uprostřed řady naprosto stejných malých dvířek. Na dvířkách byla klika. Zřízenec ji uchopil a dvířka otevřel. Závan studeného vzduchu ofoukl Carellovu tvář jako dech z hrobu a kovový box, opatřený vespod válečky, vyjel na malých kolejničkách kousek ven a uviděli roztříštěnou hlavu a neexistující tvář osoby, která údajně byla Rose Leydenová. Zřízenec povytáhl box ještě dál a objevilo se nahé ženské. tělo. Na hrdle, na prsou a na břiše byly stále ještě krvavé skvrny. Paní Leydenová vedle něho zalapala po dechu a odvrátila se.

“Je to vaše snacha?” zeptal se Carella.

“Ano,” řekla paní Leydenová.

“Jak jste to poznala?”

“Podle mateřského znamínka.”

“Kde to znamínko má, madame?”

“Na … na … hned nad prsem. Ona … synovi to připadalo velice přitažlivé … bylo … bylo vidět, kdykoli měla Rose na sobě něco s hlubším výstřihem … je … je to má snacha… je to Rose.” Carella kývl na zřízence, který box nastrčil zpátky do chladícího pultu a zavřel dvířka.

“Chcete vidět toho muže?” zeptal se. “Řekněte sama paní

Leydenová.”

“Já … asi bych to nesnesla.”

“Nemohla byste mi aspoň říct, paní Leydenová, jestli váš syn má nějaké jizvy nebo tetování? Prostě jakékoli viditelné znamení na těle, podle kterého …”

“Jak?” řekla paní Leydenová.

“Nějaké jizvy nebo …”

“Ano, je tetovaný,”

“Kde, paní Leydenová?”

“Jak? Promiňte, co jste říkal?”

“To tetování. Kde je má?”

“Na ruce. Na paži.”

“Jak to tetování vypadá?”

“Je takové … docela jednoduché. Dal si to udělat jako kluk. Bylo mu tenkrát sedmnáct nebo osmnáct let. Nevzali ho na vojnu, víte, měl totiž prasklý ušní bubínek … a tak asi chtěl mít pocit, že je dospělý a … no, prostě mužský. A tak si dal udělat to tetování.”

“Jak to tetování vypadá, paní Leydenová?”

“Je to dýka. Modře vytetovaná dýka. A napříč přes ni je jeho jméno – Andy. Červeně.”

“Aha,” řekl Carella. “Mohla byste, prosím … mohla byste tu chvilku počkat, paní Leydenová?”

“Jdete se podívat, jestli … jestli … jestli ten člověk má tetování?”

“Ano.”

“Má to na levé paži,” řekla paní Leydenová a odvrátila se. Carella šel za zřízencem na druhou stranu místnosti, kde byly v chladících pultech uloženy mrtvoly mužů.

“Leyden, Leyden, Leyden,” mumlal zřízenec, “tady tě máme, Leydene,” a otevřel a vyjel s boxem ven.

Muž bez obličeje měl na levé paži vytetovanou dýku, dlouhou asi pět centimetrů. Jediné slovo “Andy,” – vytetované červenými písmeny, bylo umístěno horizontálně přes čepel dýky.

“Díky, to stačí,” řekl Carella.

Zaměstnanec zašoupl box. Carella se vrátil přes místnost k paní Leydenové. Zvedla k němu oči.

“Je to váš syn,” řekl.

Paní Leydenová přikývla a neřekla nic.

Společně se vydali k východu z márnice. Carella byl vysoký muž v hnědém dvouřadovém obleku, měl hnědé vlasy a hnědé oči, v nichž se objevil bolestný výraz, jak teď kráčel po boku malé paní, ušněrované v korzetu a s velkým svahovitým poprsím a směšnými stříbrofialovými vlasy, směšný párek, který nespojovalo nic jiného než ta smrt. U dveří zůstala stát, položila ruku na Carellovu paži, Pohlédla mu do tváře a řekla téměř šeptem: “Já … já ho chci přece ‘jen vidět.”

“Paní Leydenová …”

“Poněvadž když se na něho nepodívám … když se na něho nepodívám a neuvidím ho na vlastní oči … nikdy neuvěřím, že je mrtev. A to bych nedok ázala, žít dál s nadějí, že se jednoho dne objeví za nejbližším rohem.”

Vrátili se přes celou místnost, jejich podpatky ťukaly po podlaze pokryté linoleem. Zřízenec vytáhl box a paní Leydenová pohlédla na rudou a zející díru v hlavě mrtvoly, která ležela ztuhlá a studená na studeném hliníkovém podvozku, a potom zřízenec povytáhl box ještě víc, a žena se tiše podívala na paži mrtvoly a natáhla ruku, jako by chtěla objet prstem kontury modré dýky a červených písmen, ale ruka se zarazila, nedokončila pohyb, a žena si zakryla tvář a řekla: “Ano, je to můj syn. Ano,” a dala se do pláče. Otisky prstů, sejmuté v bytě, ukazovaly na třetí osobu. Většina otisků, jak se dalo čekat, patřila mrtvému a jeho manželce, ale navíc tam byly ještě další, neregistrované otisky, o nichž se prozatím dalo s určitostí tvrdit jen to, že nepatří ani jednomu z nich. Neregistrované otisky tam zanechal někdo, kdo měl neobyčejně velké ruce, podle všeho muž, ale mohla to být i žena. Neregistrované
otisky se našly na klikách a na futrech dveří, neregistrované otisky byly na sklenici v kuchyni, neregistrované otisky byly i na horní části prádelníku. Nejdůležitější však bylo, že se neregistrované otisky našly i na celé brokovnici. Třetí osoba, která byla v bytě tu noc, kdy byli Leydenovi zabiti, zrejdila a proslídila všechno jaksepatří bez rukavic a brala do rukou, co ji napadlo, se zjevnou bezstarostnosti. byla dokonce natolik troufalá, že zanechala černé a naprosto jasné otisky prstů na pažbě a hlavni brokovnice, a některé dokonce přímo na kohoutku.

Pracovníci z laboratoře byli na vrcholu blaha.

Poslali otisky úřadu kriminální identifikace, a to jak ty, které sejmuli Rose a Andrewu Leydenovým, tak ty druhé, které objevili po celém bytě, neregistrované otisky patřící muži nebo ženě s velkýma rukama – osobě, která obě vraždy pravděpodobně spáchala. Z Úřadu kriminální identifikace jim však ještě ten den odpoledne hlásili, že ani Rose Leydenovou, ani Andrewa Leydena nemají v evidenci, což se dalo předpokládat, poněvadž ani jeden z manželů nebyl nikdy v životě zatčen.

Případ mohl být rozřešen hned to odpoledne, kdyby byli v úřadě kriminální identifikace dokázali zjistit, komu patří ty neregistrované otisky.

Jenže to nedokázali.

3

Říjen se vydařil.

Říjen je vůbec nejlepší měsíc, ale tenhle říjen byl opravdu výjimečný. Pršelo jenom jeden den, hned na počátku měsíce, ale pak už byla obloha pořád jasně modrá, vítr štípal jen natolik, že bylo třeba obléct svrchníky, ani zdaleka to však ještě nebyla hrozivá, zlověstná zima, ačkoli už stála za rohem.

Carella někde četl, že jejich velkoměsto je na druhém místě v množství slunečního svitu v celé Americe, přičemž na prvním místě je Los Angeles, a dnes tomu byl ochoten věřit. V úvahu nepochybně přicházelo i Miami, nemluvě o Palm Springs a možná i Fresnu, ale v tom solidním, v celé Americe čteném časopise to stálo černé na bílém: jejich velkoměsto je ve Spojených státech na druhém místě v množství slunečního svitu, což znamenalo, že tu slunce svítí i ve dnech, kdy je zima, že by člověk přimrzl k chodníku.

Slunce zářilo i toho jasného pondělního rána, 28. října, když Carella a Bert Kling vyšli ze služebny pátracího oddělení a vydali se do centra. Kling neměl svrchník ani klobouk a světlé vlasy. mu jemně čechral větřík, který vál od řeky směrem k severu. Carella měl na sobě světle hnědý nepromokavý plášť a připadal si jako soukromý detektiv. Oba muži rychle sešli po schodech policejní strážnice, Kling stejně vysoký jako Carella, ale zavalitější a mohutnější, oba kráčeli rázným atletickým krokem, zastavili se na chodníku, aby se podívali na to nádherně modré nebe, spokojeně se zazubili a pak rychle, energicky a čile šli dál ulicí k místu, kde měl Kling zaparkovaný vůz.

“Panebože, to je ale den !” řekl. “Když je venku takhle, mám chuť spát až do oběda, pak se jít projít do parku a dát si ještě dvacet.”

“Fakt, je krásně,” řekl Carella.

Kling nastartoval vůz. Carella otevřel okno na té straně, kde seděl, zhluboka se nadechl a usmál se.

Do centra jeli zvolna, nic je nehonilo, nebylo proč pospíchat. Proud River Harbu se ve slunci oslnivě třpytil. Skály na protějším břehu se ve strmé nádheře rýsovaly na pozadí nesmírného, svítivě modrého nebe. Červenozelený remorkér se líně prodíral proti proudu, občas mečivě zahoukala siréna a osamělý racek se v šedých a bílých obloucích snesl na pozlacenou vodu. Oba muži se cestou do centra zmínili o případu jen jednou, a to ve chvíli, kdy se Kling zeptal, zda už jim FBI vrátila otisky prstů nalezené v bytě manželů Leydenových. Carella řekl: “Ne, nevrátili je,” a oba zas pustili celý případ z hlavy.

Americká traktorová a strojní společnost měla úřadovny na Bixby, dva bloky západně od Remington Circle. Byly v desátém poschodí budovy ze skla a z ocele, která odrážela nebe i slunce závratným vírem nesčetných oken, takže to vypadalo, jako by budova byla živá. Výtah je vyhoupl nahoru, dveře z lesklého hliníku se neslyšně otevřely a oba muži se octli v přijímacím salónku, vyloženém přepychovými koberci. Iniciály AT&S

kovově svítily nad křehkým stolkem z ořechového dřeva, u něhož seděla plavovlasá recepční v minisukni. Na první pohled bylo těžké si představit, že má něco společného s těžkým strojírenstvím. Dívka byla drobná, asi devatenáctiletá, s očima jak pomněnkový porcelán, které zabodla nejdřív do Carelly a vzápětí do Klinga, když na Carellově ruce postřehla snubní prsten.

“My jsme detektivové,” řekl Carella a ukázal jí placku. “Chtěli bychom si pohovořit s nadřízeným Andrewa Leydena.”

“Och ano. Je to strašné. Strašné, že?” řeklo děvče.

“Jistě,” řekl Carella.

“Strašné, že?” řekla Klingovi a znova ho probodla modrýma očima, oplocenýma neuvěřitelně dlouhými a pravděpodobně umělými řasami, jak Carellu hned napadlo.

“Strašné,” řekl Kling. “Znala jste pana Leydena?”

“Ano, ovšem,” řekla dívka a dodala: “Vrhá to snad na mě

podezření?”

“Ne zcela nutně,” řekl Kling a usmál se.

“Myslela jsem, že mě třeba jdete vyslechnout nebo tak něco,” řekla dívka a dala se do smíchu. Snažila se přitom o hluboký hrdelní tón, který jí naprosto chyběl: “Tak co – jdete mě vyslechnout?”

“No, teď zrovna ne,” řekl Kling.

Carella si odkašlal.

“Kdo byl nadřízeným pana Leydena?” zeptal se.

“Hádám, že byste si měli promluvit s Joe Wittersem,” řekla dívka. Vzápětí se otočila ke Klingovi a řekla: “Jmenuji se Anne Gilroyov á, vzpomenete si na to, když si řeknete ,Gilroy tu byl`.”

“To ale myslím byl Kilroy*,” řekl Kling.

“Ano, to bývávalo, než jsem se na bojišti objevila já.”

“Ach tak, chápu.”

“Tak vidíte,” řekla dívka.

“Koukám, abych viděl, slečno Gilroyová.”

“Brnknu panu Wittersovi,” řekla. “Jak jste říkali, že se jmenujete?”

“Carella a Kling, detektivové,” řekl Carella.

“Který jste Carella?”

“Já,” řekl Carella.

“Takže vy jste Kling,” řekla Anne.

“Uhodla jste.”

“No fajn,” řekla dívka a zvedla telefon.

Carella si znova odkašlal.

* Kilaoy War Hete (Kilroy tu byl) – slavné heslo, které angličti a američtí vojáci psávali na plotech, ohradách a budovách za 2. světové války. Kilroy byla fiktivní postava legendárního vojáka, který byl vždy a všude dřív, než tam dorazily první spojenecké jednotky. Nápis se však objevoval i za německými liniemi. Měl působit depresivně na morálku fašistických armád.

“Pan Witters?” řekla Anne do telefonu. “Mám tady dva pány od policie, rádi by si s vámi promluvili o Andym Leydenovi. Mohu vám je poslat?” Naslouchala s modrýma očima dokořán.

“Ano, pane Wittersi. Výborně,” řekla a zavěsila. “Můžete jít hned. Ukážu vám, kde to je.” Elegantním švihem vyprostila nohy z částečného úkrytu za stolem, usmála se a vstala. Minisukně jí končila tak osm čísel nad koleny. Široký červený pás ji přetínal v pase, nad nímž se vzdouvala růžová blůza. Dlouhé plavé vlasy jí splývaly na záda až někam pod lopatky. Když seděla za stolem, vypadala na devatenáct, ale její nacvičená chůze, když kráčela před nimi dlouhou chodbou, a protřelé kachní kormidlování zadečkem jak lusk přimělo Carellu k revizi původního odhadu: bylo jí čtyřiadvacet, možná pětadvacet. V jednom kuse házela očkem přes rameno, aby se ubezpečila, že Kling z toho divu přírody nespouští oči. A Kling je nespouštěl. Před kanceláří pana Witterse se zastavila, usmála se na Klinga, stiskla kliku a zůstala stát ve dveřích, takže oba detektivové se museli prosoukat dovnitř kolem ní.

“Zdravím vás, pánové,” řekl Witters a pozoroval Anne Gilroyovou, která vznosně vyplula z místnosti a zavřela za sebou dveře.

“Nymfomanka,” pronesl stručný komentář a pak řekl: “Jestli jsem dobře rozuměl, přišli jste se mne přeptat na Andyho Leydena.”

“Ano, proto jsme tady,” řekl Carella.

“Prosím. Jak už nejspíš víte, mé jméno je Joe Witters. Dosud však nevím, jak se jmenujete vy.”

“Carella.”

“Kling.”

Witters si s oběma potřásl rukou. Byl to šedovlasý muž, asi pětapadesátiletý, s kvetoucí pletí a zeleně žíhanýma očima. Na hřbetě velkých rukou měl keratózu, hnědé jaterní skvrny. Zlaté knoflíky s monogramem mu trčely z manžet košile a oválná zlatá spona s monogramem mu přidržovala vázanku. Měl ve zvyku přejíždět si dlaní horní ret, a dokonce i bradu, jako by si uhlazoval neviditelný knírek a bradku. Podle řeči pocházel ze Středozápadu, chování měl zdrženlivé. Tvářil se jako člověk, který je věčně na štíru s časem, ačkoli na psacím stole neměl jediný lístek papíru.

“Co byste rádi věděli?” zeptal se.

“Jak dlouho Andrew Leyden pracoval u Americké traktorové & strojní?”

“Téměř deset let.”

“Jakou práci dělal?”

“Byl obchodním cestujícím,” řekl Witters.

“Jezdil hodně na obchodní cesty?”

“Ano, jezdil.”

“Jak často?”

“Každý rok strávil šest měsíců na cestách, aspoň myslím.”

“Kolik vydělával?”

“Pětatřicet tisíc. Plus výlohy. Plus prémie z prodeje.”

“To měl opravdu vysoký plat.”

“Ano, měl.”

“Byl dobrý jako obchodní cestující?”

“Uhodl jste, jeden z našich nejlepších.”

“Víte o někom, kdo by si mohl přát jeho smrt, pane Wittersi?”

“O nikom.”

“Vy jste ho měl rád?”

“Osobně?”

“Ano, osobně.”

“Ani moc ne.” Witters se odmlčel. “Nemám nikoho moc rád, když chcete vědět pravdu.”

“Jakou funkci zastáváte u Americké traktorové a…”

“Říkejte prostě AT&S, leze to líp z pusy,” řekl Witters.

“Tedy u AT&S,” řekl Carella.

“Jsem prvním náměstkem ředitele odbytu,” řekl Witters.

“A vy jste byl Leydenův bezprostřední nadřízený?”

“No, máme tu vedoucího odbytu, ale ten je právě teď na obchodní cestě v Kanadě.”

“Existovala mezi ním a Leydenem nějaká rivalita?”

“O ničem takovém nevím.”

“Mezi Leydenem a některým jiným obchodním cestujícím?”

“Mezi cesťáky je rivalita a nějaké to škorpení vždycky,” řekl Witters.

“Mají-li se kšefty hejbat, je to dokonce zdravé. Neznamená to ale, že by některý hned chtěl toho druhého zabít. To by to s tou rivalitou přece jen kapánek přehnal, no ne?”

Náhle se usmál.

Úsměv ale zmizel tak rychle, že si Kling ani Carella nebyli jisti, zda se vůbec objevil. Witters si okamžitě přejel dlaní po ústech a po bradě, jako by jej chtěl setřít nadobro a beze zbytku.

“Netoužil Leyden vyšplhat se na místo některého jiného zaměstnance…”

“Ne.”

“… nebo třeba – nechtěl získat obchodní rajón někoho jiného…”

“Ne.”

“… nebo třeba jen někoho předběhnout při postupu …”

“Ne.”

“Nic takového,” řekl Carella.

“Nic takového,” řekl Witters.

“Řekl byste, že se svými kolegy vycházel v dobrém?” zeptal se Kling.

“Myslím že ano.”

“Nebylo mezi ním a některým jiným zaměstnancem nějaké napětí?”

“Nic, o čem bych věděl.”

“Nepálil za některým děvčetem z kanceláře?”

“Jak to myslíte?”

“Tak, jak to říkám.” Kling pokrčil rameny. “Jestli za některou nepálil.”

“Ne víc, než je běžné. To víte, jsou to všechno samé nymfomanky,” řekl Witters.

“Co myslíte přesně tím ,ne víc, než je běžné`, pane Wittersi …?”

“Ale no … přece … Sem tam se o některou otřel. Nemyslím, že měl s některou poměr, jestli máte na mysli tohle.”

“Nic takového,” řekl Kling.

“Nic takového,” řekl Witters.

“A co myslíte přesně tím termínem ,nymfomanky`, pane Wittersi?”

“To jsou všechny,” řekl Witters.

“Nymfomanky?” řekl Carella.

“Ovšem.”

“To jako myslíte …”

“Ano, ty krátké sukně a přiléhavé blůzy. Samé nymfomanky to jsou, jedna jak druhá.”

“Ach, tak.” řekl Carella.

“Rádi bychom se podívali do kanceláře pana Leydena,” řekl Kling.

“Prohlédnout jeho psací stůl, mrknout se na jeho papíry. Mohlo by tam být něco, co bychom …”

“No, nevím, jestli tam něco najdete. Musíte pochopit, že byl na cestě a u nás je zvykem posílat veškerou poštu za obchodním cestujícím. ať je kdekoli.”

“Kde měl rajón, pane Wittersi?”

“Kalifornie, Oregon, Washington. Stát, ne město.”

“Kdy se vrátil z poslední cesty?” zeptal se Carella.

“On se neměl ještě vracet,” řekl Witters.

“Promiňte, ale teď jsem vám …”

“Řekl jsem, že se neměl ještě vracet. Naposled jsme od něho dostali telegram ze San Franciska, ve kterém hlásil, že v pondělí pokračuje v cestě a jede do Portlandu. Což je dneska. A pak jsme se už jen dověděli, že byl v sobotu v noci zabit ve svém bytě, což nás překvapilo, poněvadž jsme předpokládali, že je stále ve Frisku.”

“Kdy ten telegram poslal?”

“Nám přišel v pátek, těsně před koncem pracovní doby.”

“A oznamoval v něm, že přes víkend zůstává v San Francisku?”

“Můžu vám telegram ukázat, jestli ho chcete vid ět.”

“Ano, to bychom chtěli,” řekl Kling.

Witters si povzdechl a zm áčkl tlačítko domácího telefonu.

“Gerry,” řekl, “můžete mi vyhrabat ten telegram, který nám Andy Leyden minulý týden poslal? Až ho budete mít, přineste ho sem.” Sekl se sluchátkem a z ničeho nic zavrčel: “Nymfomanka!” Potom si znova přejel dlaní ústa a bradu.

“Proč myslíte, že se tak náhle vrátil?” zeptal se Carella.

“Nejde mi to na rozum. Odjel na cestu teprv před měsícem, měl před sebou ještě celý Oregon a Washington. Já vám to nepovím, proč tak pospíchal zpátky, nevím to.”

Ozvalo se zakukání na dveře.

“Pojďte, pojďte,” zvolal Witters a dveře se otevřely. Brejlatá čtyřicátnice v šedém tvídovém kostýmu, značně připomínající vyjukanou polní myšku, vešla do místnosti, nepůvabně a předůležitě kráčela ke stolu. podala Wittersowi telegram, zaraženě se usmála na oba detektivy a spěšně zase odkráčela. Dveře se za ní tlumeně zavřely.

“Nymfomanka,” řekl Witters a zběžně přelétl očima telegram. “Tady ho máte,” řekl. “To je ono.”

Carella vzal obšírný telegram do ruky:

W E S T E R N U N I O N

T E L E G R A M

Advertisements